Příběh – odnosila jsem dítě nejlepší kamarádce
Většina žen touží po tom založit rodinu a mít vlastního potomka. Někdy tomu chce ale osud jinak a z různých důvodů žena vlastní miminko odnosit nemůže, ačkoliv je stále plodná a má svá zdravá vajíčka. Takovým důvodem může být například vrozená absence dělohy, špatně dorůstající děložní sliznice, srůsty či jiné poškození dutiny děložní. V takovém případě může být jedinou možností to, že dítě odnosí náhradní matka.
Celý proces náhradního mateřství je v České republice poměrně složitý – z pohledu zákona se totiž matkou dítěte stává žena, která ho porodila, a biologičtí rodiče si musí dítě osvojit poté, co se ho náhradní matka vzdá.
Pár, který se touto cestou vydá, si musí svou náhradní matku najít sám – může se jednat o ženu, která je v příbuzenském vztahu s biologickou matkou, často je však náhradní matkou žena, kterou si pár vyhledá prostřednictvím internetových fór zaměřujících se na tuto problematiku.
Náhradní mateřství není nijak honorované, dle domluvy mezi náhradní matkou a párem však žena dostává kompenzaci za výlohy spojené s těhotenstvím a porodem.
Jednou z žen, které se rozhodly stát náhradní matkou a pomoci tak někomu k vytouženému miminku je Eliška, která se s námi podělila o své pocity a pohnutky, které jí k tomuto rozhodnutí vedly.
„Mojí nejlepší kamarádce P. byla ve 34 letech diagnostikována rakovina. Byla to pro ní i její blízké velká rána, ale díky její odhodlanosti a skvělému týmu lékařů svůj boj vyhrála. I tak ale zaplatila velkou daň – v rámci léčby jí musela být odebrána děloha a tím přišla i o možnost mít v budoucnu vlastní děti. Jednoho dne se mi svěřila, že se na internetu začala dívat po možnostech náhradního mateřství, protože si ještě před samotnou léčbu nechala zamrazit vajíčka.
A ať to může znít sebevíc bláznivě, napadlo mě, že bych jí mohla mimčo odnosit já. Znaly jsme se už od školky a vzájemně jsme si byly celý život oporou, ať už šlo o nešťastné lásky, ztrátu blízkých či její boj se zákeřnou nemocí. Sama mám dvě děti a obě těhotenství jsem měla úplně bezproblémová, když nepočítám těhotenskou cukrovku. I porod jsem vždy zvládla vlastně celkem v pohodě, a i když jsme se s manželem dohodli, že zůstaneme jen u dvou dětí, tak nějak jsem si vnitřně přála, zažít to celé ještě jednou.
Samozřejmě jsme ani jedna netušily, jak to bude celé náročné, hlavně psychicky. Odevzdat po devíti měsících dítě, které jste celou dobu nosila v sobě, není přirozené a rozhodně ne lehké a každému, kdo tento proces podstoupí, doporučuji pomoc psychologa, který vám pomůže vaše pocity zpracovat.
I když se mému manželovi mé rozhodnutí zdálo bláznivé a zprvu to moc nechápal, měla jsem v něm velikou oporu. Dnes jsme oba hrdí na to, že jsme tomu malému drobečkovi, co nám říká „teto“ a „strejdo“, pomohli na svět.“