Příběh – mám dítě od dárkyně

Vždycky jsem věděla, že chci mít velkou rodinu a nikdy mě nenapadlo, že mi osud hodí pár pořádných klacků pod nohy, než se mi splní sen mít vlastní miminko. S manželem jsme se potkali na vysoké a od začátku jsem věděla, že to je „on“. Prožili jsme spolu několik skvělých let, kdy jsme usilovně pracovali a ve volných chvílích poznávali svět. Po čtyřech letech jsem se dočkala prstýnku a za rok jsme plánovali svatbu. Tou dobou měla už spousta mých kamarádek první, některé i druhé dítě, a když jsem je na naší svatbě se všemi těmi dětmi viděla, cítila jsem, že ten čas nastal i pro nás.

Vysadila jsem antikoncepci a řekli jsme si, že tomu necháme prostě volný průběh. Jenže vám to nedá! Tajně jsem si dělala měsíc co měsíc těhotenský test a s každým dalším přicházelo větší a větší zklamání. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, ale Martin viděl, jak se trápím. Když jsem šla na preventivní prohlídku ke své gynekoložce, zmínila jsem se, že se už několik měsíců snažíme, ale zatím bezúspěšně. Udělala mi ultrazvuk a řekla, že v tomhle cyklu nevidí žádný velký folikl, kde by mohlo být schované vajíčko a že mám přijít zase za měsíc a znovu to zkontrolujeme.

Příští měsíc se situace zopakovala a tak mě pro jistou poslala na nějaké další testy. Pořád jsem si říkala, že jsme mladí, zdraví a je jen otázka času, kdy to vyjde. Když přišly výsledky, bylo to ale jako rána pod pás. Bylo mi v té době 31 a moje tělo se rozhodlo, že se mnou nebude spolupracovat, naopak jsem se mílovými kroky blížila k předčasné menopauze. Moje gynekoložka se mě snažila povzbudit s tím, že to budeme zkoušet dál za podpory různých léků a je tu pořád šance, že brzy otěhotním, a tak jsem sice přišla domů jako hromádka neštěstí, ale rozhodli jsme se bojovat.

Po několika měsících užívání prášků a snahy načasovat styk přesně po ovulaci (když se zrovna podařilo, že jsem měla pěkné vajíčko) jsem už začala propadat zoufalství. Protože si s námi už paní doktorka nevěděla moc rady, poslala nás do IVF centra, kde nám měli v našem snažení pomoci. O umělém oplodnění jsem za tu dobu měla načteno už hodně a tak jsem zhruba tušila, co nás čeká. Ujmul se nás moc milý pan doktor, který s námi vše probral, poslal nás oba na další testy a pak si nás pozval na další kontrolu, abychom se dohodli, co dál. S mojí malou zásobou vajíček a manželovým výsledkem spermiogramu, kdy se zjistilo, že jsou jeho spermie o dost línější, než by měly být, nám řekl, že je naše šance na otěhotnění i za pomoci umělého oplodnění menší než 5 % a že by nám doporučil spíš darovaná vajíčka. To byla varianta, na kterou jsme nikdy nepomysleli a to, že bych neměla mít vlastní děti pro mě bylo naprosto nepředstavitelné. Domů jsme odcházeli zdrcení a několik dní jsem se nemohla na nic jiného soustředit. Cítila jsem, že jsem jako žena selhala, Martin mě však utěšoval a byl mi velkou oporou, i přesto, že ho to trápilo také. Dlouho do noci jsme to s Martinem probírali a rozhodli jsme se, že se nevzdáme bez boje a zkusíme to s mými vajíčky navzdory nepříznivé prognóze.

Celkem jsem podstoupila stimulaci na odběr vajíček třikrát, ale jenom dvakrát se podařilo nějaká vajíčka odebrat a oplodnit, ale embrya se pak nevyvíjela moc dobře a jenom jednou se nám podařilo vrátit jedno embryo do dělohy.

Z kliniky jsme odcházeli plní naděje a následující dva týdny čekání na to, až si budu moct udělat test, se zdály nekonečné a já odpočítávala dny a snažila se nepodvádět a neudělat si ho dřív. Při pohledu na výsledek ale přišlo další zklamání a já nevěděla, jestli v tom můžu ještě pokračovat.

S manželem jsme udělali všechno možné a nemožné pro to, aby to tentokrát vyšlo. Posledních několik měsíců jsme dodržovali zdravý životní styl, zobali jsme oba všemožné vitamíny a já do sebe nechávala píchat jehličky na akupunktuře. Opakovaná zklamání a časté dotazy našich blízkých na to, kdy už budeme mít miminko, nám vůbec nepomáhaly a napětí rostlo i mezi námi dvěma.

Měla jsem pocit, že už nemůžu dál, ale pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že děti opravdu mít nebudeme. Použít vajíčka od dárkyně pro mě bylo pořád tak nějak nepřestavitelné, přeci by to nebylo moje dítě, nevypadalo by jako já, nebylo by po mně. Touha po miminku a vlastní rodině ale byla silnější a já sedla k internetu a začala si zjišťovat další informace. A tak se stalo, že jsme s manželem došli po čase k rozhodnutí, že do toho půjdeme. Domluvila jsem nám schůzku s lékařem v našem IVF centru, kde nabízejí i léčbu s vajíčky od dárkyně a pak už šlo vše ráz na ráz. Vyplnili jsme dotazník a za týden už nám volala sestřička s tím, že pro nás má termín a vhodnou dárkyni.

Protože je darování anonymní, tak nám nemohla dát o naší dárkyni mnoho informací, ale i tak jsme nějak věděli, že je to ta pravá a že jsme udělali správné rozhodnutí.  Za dva měsíce začala naše dárkyně stimulovat a já se jenom modlila, aby tentokrát všechno dobře dopadlo. Celé dva týdny jsem na ní myslela, jak to asi zvládá a v duchu jí děkovala za ten velký dar, který pro nás tolik znamenal.

V den odběru vajíček jsem se nemohla na nic soustředit, byla jsem jako na trní a čekala, až nám z kliniky zavolají, kolik vajíček se podařilo odebrat. Odběr dopadl dobře a teď už jen aby se podařilo je oplodnit a aby se vyvíjely, jak mají. Pokaždé, když mi sestřička volala s informací, jak jsme na tom, jsem se bála, že přijde nějaká další špatná zpráva. Ale nepřišla a my dorazili v den transferu embrya na kliniku a dozvěděli jsme se, že máme ještě další dvě, která nám zamrazí a můžeme je použít někdy v budoucnu. Takové skvělé zprávy jsem opravdu nečekala.

Nastalo další dlouhé dvoutýdenní čekání, ale tentokrát to bylo jiné, byli jsme oba plní naděje a optimismu a věřili jsme, že tentokrát to už musí vyjít. I tak jsem nemohla uvěřit svým očím, když se na testu neobjevila jedna čárka, ale dvě! A stejně tak nemůžu uvěřit tomu, že máme dnes už roční, krásnou holčičku, která jako by manželovi z oka vypadla. To by nikdy nebylo možné bez daru, který nám naše dárkyně dala a za který jí budeme na vždy strašně vděční. I když to byla dlouhá cesta, chvílemi plná beznaděje a slz, stálo to za to. I když vím, že nikdy nebudu moct naší dárkyni osobně poděkovat a asi bych ani pořádně nenašla slova, která by naši vděčnost a štěstí vystihovala, doufám, že se náš příběh dostane k dalším ženám, které se rozhodly svá vajíčka darovat a pomoci tak někomu ke splnění snu. Vím, že to ani pro vás není úplně jednoduché a z celého srdce děkujeme i za další páry, kterým jste pomohly změnit život.

Radka a Martin T.