Příběh dárkyně Denisy: Jestli teď někde po světě běhá vlasaté dítě s mojí povahou, musí to být bombový

Denisa. Žena, matka, partnerka, dárkyně vajíček. V rozhovoru se s námi podělila o své zkušenosti z darovacího procesu. Proč se rozhodla darovat vajíčka, jak se během darování cítila, co ji překvapilo, šla by do darování znovu a co by vzkázala ženám, které darování zvažují. Nahlédněte na proces darování vajíček očima skutečné dárkyně.

Kdo je Denisa?
„Jsem obyčejná ženská, pro kterou je priorita mít spokojenou a zdravou rodinu. Je mi 30 let a bydlím s partnerem a čtyřletým synem v Mělníku. Partner má z předchozího vztahu ještě dceru Elišku (4 roky).
Vyučila jsem se v oboru kuchař - číšník, ale pak jsem pracovala jako fakturantka.
Ráda čtu, vařím, peču a když mi to čas (děti) dovolí, sleduji seriály. Jsem velice dobrá ve sportu.  Koukám skoro na všechny 😂 Ale dříve jsem hrála volejbal. Teď už je moje aktivita spíš jen taková, že "od zítra začnu". Miluji jídlo, ale nejím sladké a nesnáším koprovku…a taky žehlení:-)“

Jak jste se o tom, že existuje něco jako darování vajíček, dozvěděla?
Ještě než jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, pracovala jsem v kanceláři. Moje kolegyně se hrozně dlouho snažila otěhotnět. Bylo jí už přes čtyřicet a o děťátko se s partnerem snažili už pár let, ale nedařilo se. Rozhodli se obrátit na kliniku asistované reprodukce, kde se jim snažili pomoci. První pokus jim nevyšel, ale z druhého mají krásnou holčičku. Vím, že moje kolegyně otěhotněla právě díky darovanému vajíčku, a na základě její zkušenosti, jsem se o darování vajíček dozvěděla.

Nechtěla jsem o darování zjišťovat více, ale na internetu na mě začala vyskakovat reklama…Daruj vajíčka, daruj zázrak, hledáme právě Vás… Vůbec jsem nevěděla, co darovací proces obnáší. Ale sem tam jsem nějakou reklamu rozklikla a díky tomu jsem se o darování začala dozvídat více.

Jednou jsem ležela u mamky na gauči:-) a zase na mě vyskočila reklama na darování. Byla to reklama kliniky GENNET. Tuhle „značku“ znám jako velkou kapacitu v oboru, staráte se tu o nastávající maminky, děláte genetické testy, jste vyhlášení… řekla jsem si, že když někam, tak do GENNETu a vyplnila jsem registrační formulář na webu. Vlastně jsem ani nevěděla, co čekat, prostě jsem jen zkusila vyplnit dotazník.

Co se dělo po vyplnění registračního formuláře?
Bylo to docela rychlé. Asi druhý den mi zavolala koordinátorka. Zeptala se mě na pár věcí o mém zdravotním stavu a domluvily jsme si první schůzku. Stále jsem nevěděla, jestli do darování jít nebo ne. Ale pak jsem si řekla, že to alespoň zkusím. Schůzka je nezávazná, věděla jsem, že kdyby se mi do toho nakonec nechtělo, můžu si vše rozmyslet.

Co nakonec rozhodlo o tom, že jste do darování šla a k nám na kliniku dorazila?
Vlastně asi moje kolegyně – viděla jsem, jak je zoufalá, když se jí nedařilo otěhotnět. Člověk může mít všechno - peníze, auta, domy, majetek, ale když touží po dítěti a nedaří se, stejně je nešťastný.

Jak probíhala Vaše první návštěva kliniky?
Byla jsem na konzultaci s koordinátorkou. Sestřičky mi pak odebraly krev, aby se mohla udělat všechna vyšetření. Fajn je, že se dělají i genetické testy. Ne každý má možnost zjistit, jak je na tom po genetické stránce. A já jsem zjistila, že jsem úplně zdravá:-).

Co se dělo pak?
Vlastně dlouho nic. Několik týdnů se čeká na výsledky genetických testů. Ale pak se to rozjelo.
Volala mi koordinátorka, že jsou všechny mé výsledky v pořádku a můžu se stát dárkyní. Dokonce už pro mě měla i příjemkyni. Rovnou jsme se domluvily, že začnu brát antikoncepci, stejně tak jako má příjemkyně, aby se synchronizovaly naše cykly. Znovu jsem navštívila kliniku. Dostala jsem stimulační protokol a léky. Sestřička mě naučila, jak se v protokolu orientovat i jak léky správně aplikovat.

Bylo pro Vás vše srozumitelné?
Popravdě jsem z toho ze začátku byla dost vykulená. Bála jsem se, abych vše udělala správně. Ale paní doktorka mi všechno krásně vysvětlila, byla velmi trpělivá a na všechno mi odpověděla. Ve finále to vlastně bylo jednoduché.

Píchání injekcí do břicha Vám nedělalo problém?
Musím říct, že z toho jsem měla opravdu strach. Jehly nemám ráda, když mi berou krev, nedívám se:-). Když jsem si měla píchnout první injekci, myslela jsem si, že to nezvládnu. Moje mamka mi ale řekla: „Pustila ses do toho, musíš to zvládnout. Teď už v tom nejsi sama. Na Tvoje vajíčka někde čeká někdo, kdo chce miminko a bez Tebe ho mít nemůže.“ Vedle miminka mi pak pár injekcí do břicha přišlo jako nic. Takže jsem nic nevzdala.

První injekce mi píchal přítel. Hrozně se ale bál, aby mi nic neudělal a všechno tak dělal pomalu a to mi vadilo. Takže jsem si injekce začala aplikovat sama. Nakonec jsem zjistila, že to bylo spíš o psychice. Nebylo to nic strašného. Určitě jsem to cítila, ale žádné drama:-) Stimulace trvala asi 14 dnů.

Vnímala jste během stimulace nějaké nežádoucí účinky?
Asi dvakrát nebo třikrát jsem do dotazníku, který se během stimulace vyplňuje, napsala, že jsem byla podrážděná. Poslední dva tři dny jsem cítila podbřišek jako před menstruací, ale jinak nic.

Občas se mi stalo, že mě někdo strašil následky hormonální stimulace. No, já si myslím, že lidé dělají se svými těly mnohem horší věci, než že chvíli berou hormony, které se v těle stejně přirozeně tvoří.

Takže žádné zadržování vody, náladovost, přibírání na váze…?
To byla hned moje první otázka – jestli přiberu:-D…? Já jsem naopak ještě zhubla. U mě to s váhou nemělo nic společného. Žádná ta injekce neobsahuje kalorie…

Dodržovala jste během stimulace nějaký speciální režim?
Snažila jsem se být v klidu do té míry, jak vám to dovolí čtyřletý kluk:-). Fungovala jsem více méně normálně – nakoupit, navařit, se synem ven. Možná jsem trochu víc odpočívala, ale zvládla jsem v pohodě všechno jako normálně.

Jak probíhal den odběru vajíček. Byla jste nervózní?
Byla jsem hrozně nervózní už den předem. Ale když jsem přijela na kliniku, moc pěkně se tady o mě postarali. Překvapily mě pokojíčky na sálech. Jsou útulné a jen pro jednu dárkyni, takže jsem měla soukromí. Přišel za mnou anesteziolog, aby se mě doptal na věci, které potřeboval vědět, a pak už jsem šla na sál. Byla jsem ráda, že odběr dělal MUDr. Vokroj, který se o mě během stimulace staral. Před usnutím si se mnou všichni hezky povídali, díky tomu ze mě nervozita opadla. Uspali mě, a pak už si pamatuji jen: „Denisko, Denisko, vstávejte!“ Probudila jsem se v peřinách, to bylo moc příjemné.

Víte, kolik vám nakonec odebrali vajíček?
Nakonec jich bylo 7, čekala jsem, že jich bude více. Ale pan doktor říkal, že nezáleží na kvantitě, ale kvalitě. Nakonec je vlastně potřeba jen jedno. Doufám, že ta moje vajíčka nakonec někde pomohla. To by bylo fajn.

Jak jste se cítila po odběru?
Ten den jsem byla trošku malátná a unavená. Vyzvednul mě tady přítel. Jeli jsme metrem, kde mě dvakrát dost zapíchalo v podbřišku, a pak už jsem břicho necítila. Asi dva dny jsem špinila a bolela mě prsa. Po dvou dnech jsem o ničem nevěděla. Za týden jsem dostala menstruaci, která teda byla delší než normálně. Pak jsem najela na normální režim. V klidu. Neměla jsem žádné vedlejší účinky.

Myslím, že vše je hodně o psychice. Když to člověk bere pozitivně, věří, že všechno zvládne a bude to v pohodě, tak to tak nakonec bude.

Nechtěla jste někdy darovací proces ukončit?
Váhala jsem jen na začátku, než to všechno začalo, protože to byl krok do neznáma. Pak už jsem vnímala jen velkou zodpovědnost. Člověk může mít z darování strach, může z toho být nervózní a říkat si: Proč bych to měl dělat? Velmi na mě ale zapůsobilo, když jsem začala chodit na kliniku. Viděla jsem tady ty konkrétní páry, které se snaží o miminko. Viděla jsem i smutné páry, které stále čekají na zázrak… To mě velmi motivovalo, abych necouvla. Zklamala bych sama sebe a především bych zklamala ženu, která čekala na moje vajíčka. (Teď se mi z toho vyprávění chce brečet:-)). Moje příjemkyně konečně dostala naději na vlastní dítě, věděla, že se pro ni konečně někdo našel. Nedokážu si představit, že by ji najednou někdo zavolal a řekl: „Bohužel, nevyšlo to, dárkyně z toho couvla.“ Vím, že pro ni je to naděje a mě to neublíží.

Jak reagovalo okolí na Vaše rozhodnutí stát se dárkyní vajíček?
Přítel se o mě během stimulace hezky staral, pomáhal mi, aby mi ulehčil. Moje mamka si dlouho myslela, že do darování nakonec nepůjdu. Když jsem se pak rozhodla, že ano, říkala, že jsem frajerka:-). Obdivuje to. Rodina mě podpořila.

Z okolí jsem zaslechla pozitivní reakce i názory: „Co bys neudělala pro peníze!“ Kdyby šlo jenom o peníze, můžu udělat spoustu jiných věcí než darování. Vždycky jsem měla práci a peníze pro mě nebyly motivací k darování. Kompenzace je samozřejmě fajn, ale nic zásadního to pro mě neznamená.

Překvapilo Vás něco na darovacím procesu?
Překvapil mě GENNET jako takový. Přístup doktorů i sestřiček je hodně profesionální, zároveň lidský a přátelský. Se všemi jsem si normálně pokecala:-).
Překvapily mě i sály – představovala jsem si, že mě přivezou na lehátku s rozvrzanými kolečky, všude ohromná světla… Ale jen co jsem na sály přišla, dýchlo to na mě takovým klidem. Polovina stresu byla hned pryč.
Divila jsem taky, jak rychlý byl odběr vajíček. Bylo prostě: „Dobrou noc. Dobré ráno.“ Za 15 minut hotovo.
Mile mě překvapila i moje koordinátorka, která mi asi 3 dny po zákroku volala a ptala se, jak se cítím, jestli je vše v pořádku.
Netušila jsem ani, kolik testů je před darováním potřeba udělat, i dotazníky byly velmi detailní.

Je něco, co byste chtěla před darováním vědět a nevěděla?
Myslím, že ne. Mám pocit, že jsem byla vždycky se vším seznámena. Všechno mi bylo předem vysvětleno, a všechny otázky zodpovězeny…i několikrát:-) Věděla jsem, co se děje, proč se to děje, co mám dělat.

Šla byste do darování znova?
Už dokonce vím, že půjdu - už mi našli i „maminku“, s kterou se budeme synchronizovat. Dám si to znova, už nemusím procházet genetickými testy, takže bude vše rychlejší.

Doporučila byste své kamarádce, aby šla darovat?
Ano. Obecně si myslím, že pokud někdo darování zvažuje, měl by to zkusit. Jemu to nic neudělá, ale někomu to může změnit život.

Darováním vajíček, darujete i kus sebe. Jak se na to díváte?
Často někde čtu výkřiky, jak mohou dárkyně nechat „běhat po světě“ své děti…Tak to ale není.  Já nedarovala své děti, ale vajíčka. A pokud jsem pomohla k tomu, že se někde narodila holčička nebo chlapeček, kteří se mají nejlépe, jak mohou, protože jejich rodiče by jim snesli modré z nebe, jsem za to ráda. Vlastně doufám, že se to povedlo, že je někdo teďka moc šťastný, že má zdravé vlasaté dítě a jestli má ještě moje oči a povahu, musí to být bombový. :)